In profundis

… prostor
ve vaší tváři, a já jej miloval, otvíral vesmír,
kde jste již nebyly…

-R. M. Rilke, Elegie z Duina-

 

Je v tom, i není, něco osobního.
Jako okno do budoucnosti,
kam se bojíme podívat a nevíme proč.
Ona osobnost nesmí být nepříjemná
a musí nám vytvářet iluze jak slepcům –
až za tím vším je obecnost, která právě
je podstatou a principem, a pro nás jen tušením.
Pohlavní výběr jak vesmír bez cíle je
na pozadí souhvězdí genů;
nevidomý, který běží na místech,
kde nikdy nebyl.
Proto jste všechny dokonalé, dcery moří.
Proto chceme stát, vracet se,
a nakonec, jak vraky, utopit se ve vás.
Ale někdy něco ruší, a můžem si za to sami,
něco mezi námi,
něco, co nás nese jinam, kam nepatříme,
třebaže se tam z hlouposti stále uvězňujeme
jako do alcatrazů konvencí,
jako vrazi jiných možností –
jsme za živa zazdíváni.
A i když víme, že to všechno je k ničemu,
tak víme, že nepřestanem a že v tom není rozpor.
Mnoho bychom chtěli,
jiný řád, jiné bytí, jinou formu.
Chtěli bychom – a víc už nenahlédnem…

Elegie

Dali mi právo… ne!
možnost lhát
A já jsem umožnil
věřit lžím
jak děti věří pohádkám
a hlupci všem řečem

Nejvíc jsem lhal sobě
každé myšlence
a všechny upřímně zradil
a litoval
Ideje člověka jsou němé
ale koušou jak smečka vlků

Ale člověk nemůže
nemůže být vlkem
protože když to zkusí
neobstojí
Dali mu svědomí
které stejně ničemu nezabrání

Proto je nejhorší
ze všeho nejhorší věřit
Je to hereze lži
A nakonec uděláš
to co nejvíce nechceš
a čekáš

Na další chyby
jak sběratel ohyzdností
čekáš až zase něco pokazíš
než konečně umřeš
umřeš vrahu
a doufáš že ti prominou

ty ideje
ten hnus
ty omyly
a snad pak budeš
proměněn ve vzpomínku
v to co jsi nikdy nebyl

Co chci

Na motiv písně Je veux od Zaz. Pro Srnku.

Kašlu vám na drahé hotely
šperky a ozdoby oželím
na co se schovávat za make-up
vzbuďte se vy spáči hey wake up

Co s auty vilami poskoky
raději chci sledovat potoky
a vidět obrazy v oblacích
než se mi kvůli vám poztrácí

Nechte si své pravdy veliké
stejně nic o pravdě nevíte
ty vaše řeči mě neděsí
chci svůj svět bez vašich obsesí

V životě chci lásku upřímnou
a radost čistou a průhlednou
pro to žít a zemřít lehce jako dech

Svobodně chci chodit krajinou
zpívat si a mluvit latinou
to je má skutečnost to je v mých snech

Kašlu vám na dobré způsoby
kašlu na pokrytce a snoby
chovám se prostě svým způsobem
ty vaše nyánse čert je vem

Skutečný život chci milovat
co není za prachy to chci znát
srdce chci na dlani vždycky mít
o to mě nesmíte oloupit

Ponechám si svoji upřímnost
nechci tu falešnou pozornost
a vaše přízemní starosti
tak to je tak to mám tak to chci

V životě chci lásku upřímnou
a radost čistou a průhlednou
pro to žít a zemřít lehce jako dech

Svobodně chci chodit krajinou
zpívat si a mluvit latinou
to je má skutečnost to je v mých snech

Profanum Tractatus De Vanitas

(Trošku upravená část z jedné staré delouhé srajdy, cca 2008)

I.

Můžeš věřit stejně jako Kristus,
ale stejně jako on budeš ukřižována.
Možná, že šťastně… lze-li to…
A bude ti potom vadit, že jménem tvým
budou vraždit ve jménu lásky… – Lásku?
Věčné sebevraždění pro sebe i proti sobě.
Stále stejně se všichni budou ohánět
věroukou logických poznání… Ach jo…
Jaké to dogma! Největší v dějinách.
Alogické absurdní kontradikce nechci znát.
Ale nechtít nebo chtít nic neznamená.
Snad je to osudem? Nebo je zdechlostí?
Mrtvolnou slabošskou podstatou mého ega?
Vylučuje alibismus sám sebe souhlasem a přiznáním?

Jak mlha nad rybníkem, udržuje se
nad mou rozteklou osobností to něco –
nehmotné, beztvaré, co taví i lávu na
nové neznámé skupenství, metafyzické – nepoznatelné.
Proces bolestnější těžko lze si představit.
Krutosti pochyb, nerozhodnosti a beznaděje
jsou trojhranné hřeby zabité v nártech
a zápěstích. A pohled hlupáků je kopím v boku!
Bičováním předešlými bezvýznamnými slovy
stékají z ran na duši krvavé slzy, štěstím
plačícího démona smrti skrytého ve mne.
Vždyť prázdnota nemůže být bolestná,
Tak co potom bolí? Nejspíše zbytky,
ty zbytky života, co ještě hnijí v těle,
dusí se výpary ze svých myšlenek,
připomínajících puch vycházející ze stoletých hrobů,
zbytky zmírající ve výparech zhoubných, hnilobných
jako rozkládající se lidská mršina
infikovaná dědičným hříchem a prozřením pravd,
s doléhajícími slovy… Memento Mori…

II.

Do takových hloubek člověk ryje svou mysl,
člověk, jenž poznat chce více než-li jen iluzi,
chiméru štěstí, pomíjivý mýtus a legendu.
Nevnímá okolní dění, jež narušuje jeho meditaci,
nežije již mezi živými, je na půl cesty ke spasení.
Spasení? – Kým? Čím? Proč? Jak? Co je spása?
Nekonečný bezesný spánek; oproštění se z pout
somnambulismu – to jediné se může zvát životem.
Subjektivita ze všech úhlů zdánlivě objektivní.
I oči dravce jsou slepější nad poznání svého nitra,
které ovšem nepoznáno zůstávám přes snahy
osvícenců i zatemnělců, nepravdivé ani nelživé.
Nesmyslné – jestli nehledáš ovšem smysl v nesmyslu.
Tak ryje a kope do metafyziky, v níž hloubí
hrob svého poznání – totiž, že nakonec nic nepozná.
Zbude jen ten řečený dusící se zbytek,
první a poslední element nejniternějšího utrpení.
Člověk je jak bludný balvan uprostřed pevniny –
nikde se nevzavší, bez důvodu zůstávající,
trpící v krajině, nemohoucí se hnout z místa.

Jak mělo by se tedy dožít
do konce života bez konfliktů?
Ne, to není možno!
Tak tedy aspoň bez bolestí?
Jen s malinkou nadějí, nebo rozumnou iluzí…?
Jen tak, do šťastné smrti, která,
dříve či později, podá ti svou ruku,
ať už na ni pamatuješ či nikoli;
smrt totiž, ač bez paměti, nezapomíná
a možná právě pro to, že nic si nepamatuje
a zároveň na nic nezapomene, ji, Smrt,
nic nebolí… Nebo – mělo by?
Stěží… není co.
Vzpomínky lidí se zapomenou jako odložený deštník
v hospodě, do které jsi šla, když pršelo…
ale když jsi pak s ní, se Smrtí, tak už pršet nebude,
nebo přinejmenším ti to nebude vadit, nebo
tyto povrchnosti nebudeš vnímat.

III.

Nevím, proč tak pochmurné slunce
svítí stále (jen?) nade mnou.
A nevím, proč to Tobě, a vůbec všem, vykládám.
Asi jsem si s jeho paprsky nepadl
příliš do oka… lépe řečeno mi tam padly
jako třísky, které už asi jen stěží vytáhnu.

Protože i když téměř nic nenesu,
kromě utrpení všech kurev z
Brooklynu, E55, Moulin Ruge a svatopetrského náměstí,
tak mne to „nic“ (či „nicota“? – a jaký je v tom rozdíl!) nehorázně tíží…
Snad tolik jako všichni „milenci“ těch nevěstek najednou.
Ale oni byli nejspíš také prázdní…
Možná, že to je právě ten osud!:
protože jsme v prázdnotě nezačali (nic nikdy nezačlo),
tak proto v ní i skončíme,
dokonce i přes to všechno, že v ní žijem pořád,
i teď – pouze o tom nevíme – ani by to nebylo lze,
když v ní nic není…

Tak tedy nevím, proč Ti to všechno vykládám…
možná právě pro to!
Vím, že to asi cítíš jinak,
vím, že jediné, co můžeme myslet je:
„zdá se nám, že se nám zdá, že něco jest.“
I když vím, že to nemusí být pravda.
Snad jen má–Tvá Marie ví,
co bylo, je a bude, i když je jen mou chimérou
a dryádou, přízrakem, nymfou a vránou;
přestože nikdy nežila, já ji krutě poslal na smrt!
Přestože je stejná jako my, kteří nejsme
jsoucí o nic víc, než Marie; ne z plodu,
ale z výplodů…
A možná, že se to zdá i kruté vůči vám,
Tobě,
i mě samému snad…
Možná to jsou ty sadistické sklony plné citů…
co jsou v každém člověku.
Pryč chmury! přichází Smrt?! Poesie, básníku?

IV. – MEDITACE

Vylétnout ze svého těla k výšinám
jak žhavá láva z Popocatépetl a pomalounku
se snášet, jako její popel, na faustovsky
trudnomyslnou krajinu kolem a přikrýt ji… – Láskou?
(Jak bych já mohl tvrdit toto? Neznám a nevím, co to je,
jako naše společná Marie, a přesto říkám, že právě jí přikrýt kraj?
Mám Ti ji ukázat ve svých očích, abys nemyslela, že jsem uschl
v prérii úvah beznaděje, rouhání, depresí a sebeničení?)

Meditace? Budiž! jak slovo boží… nesvaté slovo mé!:

Nejdokonalejší splynutí nejkrásnějších iluzí…
(a tedy snad vykoupení z nich podstatou poznání nejvyšší nevědomosti?)
ne špatných, ne dobrých… ne depresivních, ne antidepresiv,
přesto léku na duši…
Orfeus pro něj šel až do podsvětí… i když nadarmo…
Romeo a Julie do Smrti… nadarmo?
Dante do pekla… a na konce skončil v ráji…
Mnoho jich šlo pro lék a přinesli si smrt.
Jak se to tedy s tím vším i bez toho má?
Slunně černě, jako slunce rozlité po noci a její černota v slunci
s přísedícími hvězdami…
Kořeny stromů v zemi, v chladivé hlíně, jí se živící a v ní umírající…
Jedna duše ve dvou tělech a dvě těla v jedné duši – zároveň.
A to vše v duši přírody, v níž jest nejvyšší splynutí všech duší –
živých i mrtvých, neživých i nemrtvých.
Lehkost ptačích perutí v povětří upřímných myšlenek
valících se do tíhy samoty, aby ji zaplašila
jak myš před tím, než vleze do pasti.
A ta myš se ze samé vděčnosti nechá ochočit
a zotročit jen pro zvuk těch křídel,
i kdyby už nikdy neměly vyletět k těm výšinám,
i kdyby měly být věčně v podsvětí,
protože i tam je láska… ale musí se najít a pochopit…
Jak by mohl jinak dělat svou práci Charón rád?
Jedině svým osudem daným, který vlastně není…

Také je to zhudebněný obraz milenky
Mozartem, Bachem a Smetanou a Paganinim, kteří začli psát Kovově!
Obraz který si milenec představuje, že byl namalován Goyou,
s příchutí Dalího, připepřený Munchem
a nakonec rozmočen slzami Tvými a dostínován nocí…

I Baudelairova mršina to je… i ty larvy a červi v ní…
Dykova země a devátá vlna, co přinesla smrt… protože i bez něj to šlo… a nezahynula.
I všechna Klímova filosofická poesie bez veršů a stejně jich plná,
se všemi jeho démony, dryádami, denicemi a Nemesis… sladká…
Markétčin Mistr a Mistrova Markétka, a jejich Bulgakov…
Březinovy platonické extáze bez praxe, ale tak pravdivé…

Vlastně vše nepraktické je ona – ale nutné… pro všechny –
ale nikdo to neřekne, a když ano, tak jen nadarmo tlachá,
protože neví, co je Vědět… nikdo, snad jen pár duchů v zemích Země Zatracené…

Všechno psí vytí na poslední 19 měsíc… a možná ještě jeden,
nebo dvacet… víc asi ne…

Ano i Marie to je… ale ta naše!
Na ta, jež zrodila bezprizorně, bez lásky… jen tak, nechtěně a vědomky! pro utrpení…
Když už musela vědět, že i nevědomé utrpení je ještě neodpustitelné…
Anno Satana!

Láska je tedy toto vše! A také snění, protože
nic jiného ani být nemůže… dokud bude sněžení sebou samým – sněžením…
A je přirozeně tak průhledná a proto tak lehká…
Asi i někdy fetuje… určitě!
Musela chodit po pódiu s Elvisem a Jimi Handryxem;
to ona řvala také svými ústy: Sex, drogy, Rock’n Roll!
Just like a rolling stone! Honey…
A pak se vždy do svých kocoviny ožrala… znovu a znovu…
protože si to mohla dovolit… protože je nesmrtelná a je, „je“, nejsoucí…
(a byla by bývala i bez nás)
vlastně, popravdě, nemohla si dovolit pouze vystřízlivět, jinak
by asi ztratila svou podstatu a její hlas, krásně! havranovitě chraplavý,
jako nesvatý chorál černých kovů,
by byl utichl v odporné růžové umělosti…

Láska je také jako dva pohledy,
pohledy dvou lidí, ležících v noční
trávě, když padá rosa – slzy hvězd,
a je teplo,
pohledy upírající se na Mléčnou dráhu
a samy sebou ji nesoucí, držící jí
jako dórské sloupy Hefaistův chrám v Athénách…
aby Hefaistos ty dva pohledy navždy přikoval k sobě…
A měsíc je kopulí Pantheonu Noci,
v níž pohřbeno je vše, co pohledy chtějí dosáhnout.
Ty dva pohledy do eternity,
jeden dvojitý monolog slitý trychtýřem
trvající spojitosti myslí a empatií
v jeden jednotný neviditelný mlčící
monolog lásky, pozvedávající
noc nad den, zasazený do krajiny, v níž není
nikdo jiný… jen dva pohledy v jednom;
ti dva je jeden sám – jako Zeus –
jeden nejvyšší na Olympu, a Olympem jim
je nikdy nerozlučná spojitost – –
Amor Fati, Via Ad Aeternatis!

A není to jen výmysl všemocného Dia,
jsou to i jiní… jak by někdo řekl pohané…
jsou to i ostatní symboly výšin, jako ona sama je bohem.
Všechny Perunovy blesky a hromy, když ho Svarog nechává být mírným…
k úrodě Slovanům!
Thorovo kladivo na Valhale opřené o trůn z trnů, věčně už nepozvednuté
Germány a Seveřany, v míru zůstávající…

Jak jsem říkal, nevím proč Ti to vykládám…
Když bych vlastně chtěl nechtít nic;
nemluvit
– a všechno tím říct.
Ale, u všech čertů i andělů, musím
něco chtít, i když nechci…
Člověk je totiž chtěním determinován,
je to motor… žel…

Cestou na…

Pár let staré… jak to tak vypadá, tak jsem tenkrát asi hodně četl Krchovského 🙂

Vracím se v kočáru do svého věčného příbytku,
veze mě starý hrbatý kočí.
Než jsem odjel, dali mi jednu, pak druhou kytku,
stuhu a zatlačili oči…