Noc před maškarním plesem

Epigram

Vyrábím si masku Krista,
čtu si při tom Darwina.
Je to věc nade vše jistá:
náboženství je kravina.

Reklamy

Nihilismus v troše sonetu

Cigareta tonik gin
trocha jazzu trocha blues
a obrázek Marylin
to je patos to je hnus

Jako zvíře v zrcadle
divím se své zvrhlosti
svojí touze vychladlé
marným snahám bohémství

Štěstí že jsme bez cíle
v evoluci zběsilé
vnořeni v moři dní

Na dnech moří původem
než tam zase odejdem
a svět se odlidní

Konkrétnost v troše abstrakce

Víš že není žádné mělo by
existuje jenom náhoda
roli v té hře nepíšeme my
oněmělí lháři přírody
neherci co hrají Hamleta
ignoranti ignorací
kteří chtějí zabít dogmata
a proto není žádné mělo by

.* ať se nikdo nezlobí

__________________________
* tečka

In profundis

… prostor
ve vaší tváři, a já jej miloval, otvíral vesmír,
kde jste již nebyly…

-R. M. Rilke, Elegie z Duina-

 

Je v tom, i není, něco osobního.
Jako okno do budoucnosti,
kam se bojíme podívat a nevíme proč.
Ona osobnost nesmí být nepříjemná
a musí nám vytvářet iluze jak slepcům –
až za tím vším je obecnost, která právě
je podstatou a principem, a pro nás jen tušením.
Pohlavní výběr jak vesmír bez cíle je
na pozadí souhvězdí genů;
nevidomý, který běží na místech,
kde nikdy nebyl.
Proto jste všechny dokonalé, dcery moří.
Proto chceme stát, vracet se,
a nakonec, jak vraky, utopit se ve vás.
Ale někdy něco ruší, a můžem si za to sami,
něco mezi námi,
něco, co nás nese jinam, kam nepatříme,
třebaže se tam z hlouposti stále uvězňujeme
jako do alcatrazů konvencí,
jako vrazi jiných možností –
jsme za živa zazdíváni.
A i když víme, že to všechno je k ničemu,
tak víme, že nepřestanem a že v tom není rozpor.
Mnoho bychom chtěli,
jiný řád, jiné bytí, jinou formu.
Chtěli bychom – a víc už nenahlédnem…

Elegie

Dali mi právo… ne!
možnost lhát
A já jsem umožnil
věřit lžím
jak děti věří pohádkám
a hlupci všem řečem

Nejvíc jsem lhal sobě
každé myšlence
a všechny upřímně zradil
a litoval
Ideje člověka jsou němé
ale koušou jak smečka vlků

Ale člověk nemůže
nemůže být vlkem
protože když to zkusí
neobstojí
Dali mu svědomí
které stejně ničemu nezabrání

Proto je nejhorší
ze všeho nejhorší věřit
Je to hereze lži
A nakonec uděláš
to co nejvíce nechceš
a čekáš

Na další chyby
jak sběratel ohyzdností
čekáš až zase něco pokazíš
než konečně umřeš
umřeš vrahu
a doufáš že ti prominou

ty ideje
ten hnus
ty omyly
a snad pak budeš
proměněn ve vzpomínku
v to co jsi nikdy nebyl

Slaměný měsíc

Zavři ústa svítí měsíc slaměný
stačí škrtnout sirkou teď
a černá jeho sakristie plamennou
bude mít pleť

Není slov co by bylo třeba vyslovit
vítr mraky déšť a stín
výřeční jsou jak Gorgias v nebytí
opilý z vín

Bůh je mrtev nezrozený konečně
a rádoby svátost lest
ani zbraní není třeba k válčení
pokrytecká čest

Jen slaměný měsíc svítí tak nemluv
a nepotřebuj víc už nic
nechtěj žití smutek naději a to co není
nedívej se do prázdných skic

Spleen

Stropy jsou branou spleenu
a tráva na louce spálená
spíná se k slunci vínu
Apollon jež má na ramenách

Je to svit z podvečera
co přišel z tichého neznáma
zem už ho obrečela
vodami co tečnou horama

To Hén se taví kolem
s výstupy ze sebe jako Třesk
a právě ve hvězdách je ten stesk

A vše pak v Jednom ztuhne
budem jak koberec kterým zem
zakryje se co pravda pokrytcem