Profanum Tractatus De Vanitas

(Trošku upravená část z jedné staré delouhé srajdy, cca 2008)

I.

Můžeš věřit stejně jako Kristus,
ale stejně jako on budeš ukřižována.
Možná, že šťastně… lze-li to…
A bude ti potom vadit, že jménem tvým
budou vraždit ve jménu lásky… – Lásku?
Věčné sebevraždění pro sebe i proti sobě.
Stále stejně se všichni budou ohánět
věroukou logických poznání… Ach jo…
Jaké to dogma! Největší v dějinách.
Alogické absurdní kontradikce nechci znát.
Ale nechtít nebo chtít nic neznamená.
Snad je to osudem? Nebo je zdechlostí?
Mrtvolnou slabošskou podstatou mého ega?
Vylučuje alibismus sám sebe souhlasem a přiznáním?

Jak mlha nad rybníkem, udržuje se
nad mou rozteklou osobností to něco –
nehmotné, beztvaré, co taví i lávu na
nové neznámé skupenství, metafyzické – nepoznatelné.
Proces bolestnější těžko lze si představit.
Krutosti pochyb, nerozhodnosti a beznaděje
jsou trojhranné hřeby zabité v nártech
a zápěstích. A pohled hlupáků je kopím v boku!
Bičováním předešlými bezvýznamnými slovy
stékají z ran na duši krvavé slzy, štěstím
plačícího démona smrti skrytého ve mne.
Vždyť prázdnota nemůže být bolestná,
Tak co potom bolí? Nejspíše zbytky,
ty zbytky života, co ještě hnijí v těle,
dusí se výpary ze svých myšlenek,
připomínajících puch vycházející ze stoletých hrobů,
zbytky zmírající ve výparech zhoubných, hnilobných
jako rozkládající se lidská mršina
infikovaná dědičným hříchem a prozřením pravd,
s doléhajícími slovy… Memento Mori…

II.

Do takových hloubek člověk ryje svou mysl,
člověk, jenž poznat chce více než-li jen iluzi,
chiméru štěstí, pomíjivý mýtus a legendu.
Nevnímá okolní dění, jež narušuje jeho meditaci,
nežije již mezi živými, je na půl cesty ke spasení.
Spasení? – Kým? Čím? Proč? Jak? Co je spása?
Nekonečný bezesný spánek; oproštění se z pout
somnambulismu – to jediné se může zvát životem.
Subjektivita ze všech úhlů zdánlivě objektivní.
I oči dravce jsou slepější nad poznání svého nitra,
které ovšem nepoznáno zůstávám přes snahy
osvícenců i zatemnělců, nepravdivé ani nelživé.
Nesmyslné – jestli nehledáš ovšem smysl v nesmyslu.
Tak ryje a kope do metafyziky, v níž hloubí
hrob svého poznání – totiž, že nakonec nic nepozná.
Zbude jen ten řečený dusící se zbytek,
první a poslední element nejniternějšího utrpení.
Člověk je jak bludný balvan uprostřed pevniny –
nikde se nevzavší, bez důvodu zůstávající,
trpící v krajině, nemohoucí se hnout z místa.

Jak mělo by se tedy dožít
do konce života bez konfliktů?
Ne, to není možno!
Tak tedy aspoň bez bolestí?
Jen s malinkou nadějí, nebo rozumnou iluzí…?
Jen tak, do šťastné smrti, která,
dříve či později, podá ti svou ruku,
ať už na ni pamatuješ či nikoli;
smrt totiž, ač bez paměti, nezapomíná
a možná právě pro to, že nic si nepamatuje
a zároveň na nic nezapomene, ji, Smrt,
nic nebolí… Nebo – mělo by?
Stěží… není co.
Vzpomínky lidí se zapomenou jako odložený deštník
v hospodě, do které jsi šla, když pršelo…
ale když jsi pak s ní, se Smrtí, tak už pršet nebude,
nebo přinejmenším ti to nebude vadit, nebo
tyto povrchnosti nebudeš vnímat.

III.

Nevím, proč tak pochmurné slunce
svítí stále (jen?) nade mnou.
A nevím, proč to Tobě, a vůbec všem, vykládám.
Asi jsem si s jeho paprsky nepadl
příliš do oka… lépe řečeno mi tam padly
jako třísky, které už asi jen stěží vytáhnu.

Protože i když téměř nic nenesu,
kromě utrpení všech kurev z
Brooklynu, E55, Moulin Ruge a svatopetrského náměstí,
tak mne to „nic“ (či „nicota“? – a jaký je v tom rozdíl!) nehorázně tíží…
Snad tolik jako všichni „milenci“ těch nevěstek najednou.
Ale oni byli nejspíš také prázdní…
Možná, že to je právě ten osud!:
protože jsme v prázdnotě nezačali (nic nikdy nezačlo),
tak proto v ní i skončíme,
dokonce i přes to všechno, že v ní žijem pořád,
i teď – pouze o tom nevíme – ani by to nebylo lze,
když v ní nic není…

Tak tedy nevím, proč Ti to všechno vykládám…
možná právě pro to!
Vím, že to asi cítíš jinak,
vím, že jediné, co můžeme myslet je:
„zdá se nám, že se nám zdá, že něco jest.“
I když vím, že to nemusí být pravda.
Snad jen má–Tvá Marie ví,
co bylo, je a bude, i když je jen mou chimérou
a dryádou, přízrakem, nymfou a vránou;
přestože nikdy nežila, já ji krutě poslal na smrt!
Přestože je stejná jako my, kteří nejsme
jsoucí o nic víc, než Marie; ne z plodu,
ale z výplodů…
A možná, že se to zdá i kruté vůči vám,
Tobě,
i mě samému snad…
Možná to jsou ty sadistické sklony plné citů…
co jsou v každém člověku.
Pryč chmury! přichází Smrt?! Poesie, básníku?

IV. – MEDITACE

Vylétnout ze svého těla k výšinám
jak žhavá láva z Popocatépetl a pomalounku
se snášet, jako její popel, na faustovsky
trudnomyslnou krajinu kolem a přikrýt ji… – Láskou?
(Jak bych já mohl tvrdit toto? Neznám a nevím, co to je,
jako naše společná Marie, a přesto říkám, že právě jí přikrýt kraj?
Mám Ti ji ukázat ve svých očích, abys nemyslela, že jsem uschl
v prérii úvah beznaděje, rouhání, depresí a sebeničení?)

Meditace? Budiž! jak slovo boží… nesvaté slovo mé!:

Nejdokonalejší splynutí nejkrásnějších iluzí…
(a tedy snad vykoupení z nich podstatou poznání nejvyšší nevědomosti?)
ne špatných, ne dobrých… ne depresivních, ne antidepresiv,
přesto léku na duši…
Orfeus pro něj šel až do podsvětí… i když nadarmo…
Romeo a Julie do Smrti… nadarmo?
Dante do pekla… a na konce skončil v ráji…
Mnoho jich šlo pro lék a přinesli si smrt.
Jak se to tedy s tím vším i bez toho má?
Slunně černě, jako slunce rozlité po noci a její černota v slunci
s přísedícími hvězdami…
Kořeny stromů v zemi, v chladivé hlíně, jí se živící a v ní umírající…
Jedna duše ve dvou tělech a dvě těla v jedné duši – zároveň.
A to vše v duši přírody, v níž jest nejvyšší splynutí všech duší –
živých i mrtvých, neživých i nemrtvých.
Lehkost ptačích perutí v povětří upřímných myšlenek
valících se do tíhy samoty, aby ji zaplašila
jak myš před tím, než vleze do pasti.
A ta myš se ze samé vděčnosti nechá ochočit
a zotročit jen pro zvuk těch křídel,
i kdyby už nikdy neměly vyletět k těm výšinám,
i kdyby měly být věčně v podsvětí,
protože i tam je láska… ale musí se najít a pochopit…
Jak by mohl jinak dělat svou práci Charón rád?
Jedině svým osudem daným, který vlastně není…

Také je to zhudebněný obraz milenky
Mozartem, Bachem a Smetanou a Paganinim, kteří začli psát Kovově!
Obraz který si milenec představuje, že byl namalován Goyou,
s příchutí Dalího, připepřený Munchem
a nakonec rozmočen slzami Tvými a dostínován nocí…

I Baudelairova mršina to je… i ty larvy a červi v ní…
Dykova země a devátá vlna, co přinesla smrt… protože i bez něj to šlo… a nezahynula.
I všechna Klímova filosofická poesie bez veršů a stejně jich plná,
se všemi jeho démony, dryádami, denicemi a Nemesis… sladká…
Markétčin Mistr a Mistrova Markétka, a jejich Bulgakov…
Březinovy platonické extáze bez praxe, ale tak pravdivé…

Vlastně vše nepraktické je ona – ale nutné… pro všechny –
ale nikdo to neřekne, a když ano, tak jen nadarmo tlachá,
protože neví, co je Vědět… nikdo, snad jen pár duchů v zemích Země Zatracené…

Všechno psí vytí na poslední 19 měsíc… a možná ještě jeden,
nebo dvacet… víc asi ne…

Ano i Marie to je… ale ta naše!
Na ta, jež zrodila bezprizorně, bez lásky… jen tak, nechtěně a vědomky! pro utrpení…
Když už musela vědět, že i nevědomé utrpení je ještě neodpustitelné…
Anno Satana!

Láska je tedy toto vše! A také snění, protože
nic jiného ani být nemůže… dokud bude sněžení sebou samým – sněžením…
A je přirozeně tak průhledná a proto tak lehká…
Asi i někdy fetuje… určitě!
Musela chodit po pódiu s Elvisem a Jimi Handryxem;
to ona řvala také svými ústy: Sex, drogy, Rock’n Roll!
Just like a rolling stone! Honey…
A pak se vždy do svých kocoviny ožrala… znovu a znovu…
protože si to mohla dovolit… protože je nesmrtelná a je, „je“, nejsoucí…
(a byla by bývala i bez nás)
vlastně, popravdě, nemohla si dovolit pouze vystřízlivět, jinak
by asi ztratila svou podstatu a její hlas, krásně! havranovitě chraplavý,
jako nesvatý chorál černých kovů,
by byl utichl v odporné růžové umělosti…

Láska je také jako dva pohledy,
pohledy dvou lidí, ležících v noční
trávě, když padá rosa – slzy hvězd,
a je teplo,
pohledy upírající se na Mléčnou dráhu
a samy sebou ji nesoucí, držící jí
jako dórské sloupy Hefaistův chrám v Athénách…
aby Hefaistos ty dva pohledy navždy přikoval k sobě…
A měsíc je kopulí Pantheonu Noci,
v níž pohřbeno je vše, co pohledy chtějí dosáhnout.
Ty dva pohledy do eternity,
jeden dvojitý monolog slitý trychtýřem
trvající spojitosti myslí a empatií
v jeden jednotný neviditelný mlčící
monolog lásky, pozvedávající
noc nad den, zasazený do krajiny, v níž není
nikdo jiný… jen dva pohledy v jednom;
ti dva je jeden sám – jako Zeus –
jeden nejvyšší na Olympu, a Olympem jim
je nikdy nerozlučná spojitost – –
Amor Fati, Via Ad Aeternatis!

A není to jen výmysl všemocného Dia,
jsou to i jiní… jak by někdo řekl pohané…
jsou to i ostatní symboly výšin, jako ona sama je bohem.
Všechny Perunovy blesky a hromy, když ho Svarog nechává být mírným…
k úrodě Slovanům!
Thorovo kladivo na Valhale opřené o trůn z trnů, věčně už nepozvednuté
Germány a Seveřany, v míru zůstávající…

Jak jsem říkal, nevím proč Ti to vykládám…
Když bych vlastně chtěl nechtít nic;
nemluvit
– a všechno tím říct.
Ale, u všech čertů i andělů, musím
něco chtít, i když nechci…
Člověk je totiž chtěním determinován,
je to motor… žel…

Reklamy

Cestou na…

Pár let staré… jak to tak vypadá, tak jsem tenkrát asi hodně četl Krchovského 🙂

Vracím se v kočáru do svého věčného příbytku,
veze mě starý hrbatý kočí.
Než jsem odjel, dali mi jednu, pak druhou kytku,
stuhu a zatlačili oči…

ironie osudu

Persona non grata
ještě nemusí být příčinou strachu.
Persona ornata
však může být příčinou tvého krachu.

Nic není takové, jaké se jeví.
Neque domini, neque servi.

(listopad 2009)

Návrat

Pojď!
Kdo volá?
Země!
Nuž zde jsem!
Ve mně ukrýváš se přetajemně,
Tvůj jsem prach, a vše, co klíčí ve mně;
k síle své chceš nazpět moje žití,
v svůj zas klín jak matka chceš mě vzíti,
nuže, obejmi mě, v hrob mě vem!

(Adolf Heyduk, z básně Volání, sb. Černé růže, 1900)

Pak Země mlčela jako chladný
led, jako starý nehostinný chrám;
a staletí bylo ticho, žádný
hlas mne nevolal, tak zvolal jsem sám:

Slyš, Země!

Koho to?

Mne, toho, jenž nyní synem je ti!

Poslouchám!

Přicházím tedy pro to objetí,
po stu letech našeho prokletí
v odloučení, v propasti dějinné,
syn Tvůj se znovu k Tobě přivine,
neboť už jen Tebe mám, Země.

Dobrá, pojď ke mně…

(říjen 2009)

Nad hroby

Nad hroby mrtvých básníků
stojíme a své verše pláčem,
jimiž jim stavíme pomníky.
Nad hroby mrtvých básníků
záleží-li nám vskutku na čem,
tak říci jim upřímné Díky!

Nad hroby mrtvých básníků
vztyčíme prapor s pochodní,
že neseme jejich světlo dál,
nad hroby mrtvých básníků,
i když se cítíme nehodni,
kdo z nás by to vzdal…?

Nad hroby mrtvých básníků
zpíváme k jejich větší slávě,
aby nezapomněl na ně svět.
Nad hroby mrtvých básníků,
my, žijící teď právě,
dokud nezemřem, budem pět.

(září 2009)

Srdce na dlani

Mé srdce, co jsem ti dal, svíráš ve svých dlaních
… snad proto mě tolik bolí, když nejsme spolu.
Je jako obětina na oltáři na nich,
když krev z něj stéká po tvých pažích jemně dolů.

Má duše, jež tě svádí abys přišla k mým dveřím
také trpí tvou nepřítomností a pláče.
Je jako zbloudilý pocestný, když se šeří
šedé nebe v hlubokých lesích u Moháče.

Jenom mé myšlenky jsou ve tvé přítomnosti
a pouze tím, tím si visíme kolem krku.
Proč vše profánní halí se do složitosti,
kterou chápe jenom vítr ve větvích smrků.

(únor 2010)