In profundis

… prostor
ve vaší tváři, a já jej miloval, otvíral vesmír,
kde jste již nebyly…

-R. M. Rilke, Elegie z Duina-

 

Je v tom, i není, něco osobního.
Jako okno do budoucnosti,
kam se bojíme podívat a nevíme proč.
Ona osobnost nesmí být nepříjemná
a musí nám vytvářet iluze jak slepcům –
až za tím vším je obecnost, která právě
je podstatou a principem, a pro nás jen tušením.
Pohlavní výběr jak vesmír bez cíle je
na pozadí souhvězdí genů;
nevidomý, který běží na místech,
kde nikdy nebyl.
Proto jste všechny dokonalé, dcery moří.
Proto chceme stát, vracet se,
a nakonec, jak vraky, utopit se ve vás.
Ale někdy něco ruší, a můžem si za to sami,
něco mezi námi,
něco, co nás nese jinam, kam nepatříme,
třebaže se tam z hlouposti stále uvězňujeme
jako do alcatrazů konvencí,
jako vrazi jiných možností –
jsme za živa zazdíváni.
A i když víme, že to všechno je k ničemu,
tak víme, že nepřestanem a že v tom není rozpor.
Mnoho bychom chtěli,
jiný řád, jiné bytí, jinou formu.
Chtěli bychom – a víc už nenahlédnem…