Mému Luciliovi

Poslední zkouška mi zbývá
ve scholé z semestru
Ještě pár hodin pár cigaret
A po ní na tři čtyři piva
a místo polibku rum na ret
z radosti či smutku

Záleží na tom asi tak
jak na tom prachu co dopadá
na knihu Senecových Listů:
„’Jsou to otroci.‘ – Ale lidé. –
‚Otroci.‘ – Spoluotroci!,“ Lucilie.

Ještě pár let nebo jen den
Co s celou tou dobou Být dobře?
Rýmovat přemýšlet Je leden
jakoby mrzlo bleděmodře

Co na tom záleží že na slunci
zvětšují se erupce
třeba do rána shoří Země
a nebude jak nebyla dřív
A zase končím u těch piv

Mozek je hromádka neuronů
a stoupá z nich patetických dým
Kolik bylo a přijde Neronů
a ta Země skončí jako Řím

A záleží na tom leda nic
a tak se bavíme poznáním
toho na čem nezáleží
a musí to pro nás být všechno
Tak si pomáháme Bezmocní

Poslední zkouška mi zbývá
ve scholé z semestru
Ještě pár hodin pár cigaret
A potom na tři čtyři piva
a místo polibku rum na ret
z radosti či smutku

Reklamy

Z divadla

Míhají se ulice a tramvaj bliká
Jedu ze hry Moskva – Petušky
a z hospody
z Elektry na vozovnu

chce se mi zvracet
ale nevím jestli z chlastu
nebo z jiných okolností
nebo jen tak ze sebe

Ruka pod bradou
němota promlouvá
a dál mlčí já taky

Neboť logicky
když nemám co říct
co bych mluvil

Confessio

Jsem jako první pivo
z právě naražené bečky
které pění
Veškeré mé činy
všechna jednání
jsou jen neumění
mých snah

Už jistou předzvěstí
ale ještě se nedám pít
Dovršený a nehotový
nutný ale jenom
na vylití
Učiněn činěním toho
co neumím

Začátkem po kterém
pokračuje skutečné zlato
smířený a přece
přece chtějící být pit

…ale jsem si toho vědom
a možná jsem dokonce soudný
proč se pak snažím být tím
čím nejsem – chápu
‚jsem ten, který nejsem‘

jen a jenom vata
výplň prostoru
byť nezbytný v čase
Ale jen ‚jen‘
– vskutku:
umělec neumění
vědec nevědění
nezbytná zbytečnost
smutný veselím veselý smutněním

Přes všechno to
fandím svým opakům
lidem co jsou člověky
jimž jsem možná podoben
cítěním
homo in-sapiens
quasi-philosophus

ironie osudu

Persona non grata
ještě nemusí být příčinou strachu.
Persona ornata
však může být příčinou tvého krachu.

Nic není takové, jaké se jeví.
Neque domini, neque servi.

(listopad 2009)

Návrat

Pojď!
Kdo volá?
Země!
Nuž zde jsem!
Ve mně ukrýváš se přetajemně,
Tvůj jsem prach, a vše, co klíčí ve mně;
k síle své chceš nazpět moje žití,
v svůj zas klín jak matka chceš mě vzíti,
nuže, obejmi mě, v hrob mě vem!

(Adolf Heyduk, z básně Volání, sb. Černé růže, 1900)

Pak Země mlčela jako chladný
led, jako starý nehostinný chrám;
a staletí bylo ticho, žádný
hlas mne nevolal, tak zvolal jsem sám:

Slyš, Země!

Koho to?

Mne, toho, jenž nyní synem je ti!

Poslouchám!

Přicházím tedy pro to objetí,
po stu letech našeho prokletí
v odloučení, v propasti dějinné,
syn Tvůj se znovu k Tobě přivine,
neboť už jen Tebe mám, Země.

Dobrá, pojď ke mně…

(říjen 2009)

Nad hroby

Nad hroby mrtvých básníků
stojíme a své verše pláčem,
jimiž jim stavíme pomníky.
Nad hroby mrtvých básníků
záleží-li nám vskutku na čem,
tak říci jim upřímné Díky!

Nad hroby mrtvých básníků
vztyčíme prapor s pochodní,
že neseme jejich světlo dál,
nad hroby mrtvých básníků,
i když se cítíme nehodni,
kdo z nás by to vzdal…?

Nad hroby mrtvých básníků
zpíváme k jejich větší slávě,
aby nezapomněl na ně svět.
Nad hroby mrtvých básníků,
my, žijící teď právě,
dokud nezemřem, budem pět.

(září 2009)

Srdce na dlani

Mé srdce, co jsem ti dal, svíráš ve svých dlaních
… snad proto mě tolik bolí, když nejsme spolu.
Je jako obětina na oltáři na nich,
když krev z něj stéká po tvých pažích jemně dolů.

Má duše, jež tě svádí abys přišla k mým dveřím
také trpí tvou nepřítomností a pláče.
Je jako zbloudilý pocestný, když se šeří
šedé nebe v hlubokých lesích u Moháče.

Jenom mé myšlenky jsou ve tvé přítomnosti
a pouze tím, tím si visíme kolem krku.
Proč vše profánní halí se do složitosti,
kterou chápe jenom vítr ve větvích smrků.

(únor 2010)