Causa sui

Otevřená láhev vyřvávala už zdálky
a soběstačnost s ní stačila si zpívat,
zatímco pod ní se odehrávaly války –
a slunce zapadlo a noc křičela vivat!

A prázdná láhev duněla basovým tónem,
když evoluce dospěla svého vrcholu
a sama sebou stala se vlastním klonem
jakoby zapomněla, že klesá nahoru.

Kupředu kráčel sadismus bytí.
Tvářil se, dokonce i upřímně,
jako to slunce, které nám svítí
a protepluje vzduch v zimě.

Až ztratil tvář a bylo beztváří
– určení, jímž ještě určen nebyl –
a smutné na tom je, že to není k pláči.
Všechno je to jenom jako.

Jsem pako.
A asi prázdno nebo co,
naplněné až po okraj
a nemůžu se vylít.

Konstruktivní lež

Ještě než mi poznání
vezme vůli a vědomí
načmárám pár strof
bez smysluplných slov

Však s tím že vím
že i nesmysl je kauzální
že nejsem výjimkou z řetězce
skládám hold největší nevěstce

Blahoslavím velkou iluzi
spásonosnou evoluční lež
jež nás doprovází svou chůzí

Žel věda už prohlédla skrz
a vystoupila na nejvyšší věž
Jak ale vidí za tuto iluzorní tvrz?

Příští se nám budou smát
jako my smějem se minulým