* trošku

Všechno je jak být má
verše mám bez formy bez rytmu
kontradikce je protivná
a světlo střídá tmu

Všechno je v souladu
Země se na kousky rozpadne
předtím lidstvo o hladu
na nulu omládne

A co si ten blázen
v srdci tenkrát děl („není bůh“)
zůstane přeci jen
pravdou – a nic než vzduch

Láska,
nevím, co to láska je.
Vše, co trvá roztaje.
Je evoluce úskokem,
pominutí se prorokem.

Bestia immunda!,
kolem plíží se jako mor,
neschováte se do komor,
jak smrt pro kterou žijete,
vy, psi, když k nebi vyjete.

Svá slova jež nedržím
hážu jak potravu lžím
na skřipec dám mysl svou
a každou tu kacířskou
myšlenku tam umučím
odvolám pak každý čin

Postavím věž – vězení
na místě zlém kde není
z dobra nic však navzdory
pomohou mi ty závory
tam zavřu se sám jak pes
nejsprostší lůza a plebs

K tomu poslouchám
ne jazz ale
šílený bordel
ze Španěl

Pak si zapaluju Startku
a chystám se
vyjet vyjet na Ztracenou dálnici
(s chrapotem na plicích)

Chtěl bych po ní dojet
na trakaři až do antiky
až k Ciceronovi
do Tuscula
zavřít tam papulu
a skonat
ne stonat
životem

Sednu si
a půjdu…

Záleží na tom asi tak
jak na tom prachu co dopadá
na knihu Senecových Listů:
„’Jsou to otroci.’ – Ale lidé. -
‘Otroci.’ – Spoluotroci!,“ Lucilie.

Ještě pár let nebo jen den
Co s celou tou dobou Být dobře?
Rýmovat přemýšlet Je leden
jakoby mrzlo bleděmodře

Co na tom záleží že na slunci
zvětšují se erupce
třeba do rána shoří Země
a nebude jak nebyla dřív
A zase končím u těch piv

Mozek je hromádka neuronů
a stoupá z nich patetických dým
Kolik bylo a přijde Neronů
a ta Země skončí jako Řím

A záleží na tom leda nic
a tak se bavíme poznáním
toho na čem nezáleží
a musí to pro nás být všechno
Tak si pomáháme Bezmocní

Poslední zkouška mi zbývá
ve scholé z semestru
Ještě pár hodin pár cigaret
A potom na tři čtyři piva
a místo polibku rum na ret
z radosti či smutku

Kolik už staletí,
tisíce roků vládne
z daleké paměti,
z propasti času chladné.

Kdy už se konečně
ta massa pecatorum
(nemůže být věčně)
prochlastá k styxským vorům.

nebo ne není
nebo je
nevím
je to jako jako –
to je přirovnání!

Zrcadlo zrcadlo
neříkej nic
všechno už
všechno už uvadlo

Vím
Zrcadlo zrcadlo
padá déšť se sněhem
a ze všech a ze všeho
bude břečka
a nakonec nic

Zrcadlo zrcadlo
řekni proč je to
takový hnus

Protože tam
sebe vidím

chce se mi zvracet
ale nevím jestli z chlastu
nebo z jiných okolností
nebo jen tak ze sebe

Ruka pod bradou
němota promlouvá
a dál mlčí já taky

Neboť logicky
když nemám co říct
co bych mluvil